Stalo se...   21. 6. 2008 v Třeběticích
 
      K Třeběticím mám já osobně velmi kladný vztah. Tady totiž proběhla moje vůbec první štace s kapelou Secret. Pravda, tenkrát se ještě tancovalo pod širým nebem a myslím si, že v Třeběticích udělali obrovský kus práce, když je dnes celý ,,tancplac" i s přilehlým posezením hezky pod čepcem.
                                                   
     Jednu malinkatou nevýhodu ale tohle masivní zastřešení přece jenom má. Naše nová světelná rampa má problém se tady vejít tak, aby mohly světýlka svítit hezky zeshora. A tak se stalo, že když jsem si stoupl k mikrofonu, čučel jsem přímo do červeného filtru jednoho světelného kotle. A ikdyž nejsem narozen ve znamení býka, přesto mě tahle barva pěkně podráždila. Představil jsem si totiž svou kouřící hlavu, zcela osmahlou po každém bliknutí tohoto výkonného světýlka, které se svou činností stává i docela silným zdrojem tepla.
Svěřil jsem se tedy ze svou děsivou představou osobě nejpovolanější, což je světelník a částečně i bubeník Mihuň.
,,Hele takhle to světlo nemůže zůstat, vždyť bych ráno vypadal, jako bych celou noc svařoval železo bez kukly."
Mihuň měl, jako vždycky, obrovské pochopení.
,,Já už se s tím srát nebudu. Když ti to vadí, já to takhle vypnu ze zásuvky a je to".
Potom se na chvilku zamyslel a ještě dodal:,,Ale Mopedovi o tom musím říct, aby neprskal jak sádlo na pánvi, že něco nesvítí."
,,Ale to je věčná škoda", zděsil se Moped po sdělení této novinky.,,Pěkně to světlo stoč nahoru, ať to Haberovi nesvítí přímo do ksichtu a zase to zapni. Když tak mu to ožehne jen ofinu", dodal Moped spokojeně.
Touhle malou epizodkou se jen potvrdilo, že člověk se prostě musí podrobit technice a ne naopak.
      Potom už se rozběhla v Třeběticích zábavka s nově poskládaným repertoárem, s kterým se úspěšně popral Muflon.
                                                  
No a lidí na tanečním parketu přibývalo a přibývalo.......
                                                  
.......až jich bylo tolik, že se museli skládat až do třech vrstev nad sebe.
                                                 
         Když bylo něco po půlnoci, byl už Mihuň tak nalitý studeným pivem, že si musel na zahřátí půjčit od Mopeda teplý kabátek a od Médi slušivou čepicku.
                                                  
         Méďa potom tvrdil, že sice rád pomohl trpícímu kamarádovi, ale sám pociťoval, jak mu táhne na hlavu. A od zimy se mu rozstřásly ruce tak, že se kmitočet úderů ruky do strun basy zdvojnásobil. Jaký byl výsledek jistě už tušíte, neboť je známo, že je Méďa silák a moc se nepáře ani s dráty, které by jinak udržely, jako obojek, třeba i stokilového rozdivočelého pašíka.
         O přestávce proběhl ještě v šatně pokus vyfotit detail Méďova kolena.
                                                   
          Byl v tom totiž úmysl. Kdyby byla tato fotka pořízena z ještě menší vzdálenosti, mohla se na stránkách kapely objevit s otázkou v anketě, zda je na fotce vyfoceno buď právě koleno našeho basáka, nebo spíš úplně jiná část těla, která spíž nohu ukončuje. No, nepovedlo se.
          K poslední fotce pak už jen mohu připojit komentář, že jsme před zmáčknutím spouště byli s Méděm osloveni, abychom se tvářili, jako kdyby právě přišel finančák.