Stalo se...   30. 8. 2008 na Tatra festu v Kopřivnici
 
                    V podstatě nevím, jak to načít, protože o setkání se členy kapely Kabát, jako překvapení k narozeninám, jsem se dozvěděl až dvě hodiny předem. Takže jako ten poslední, jinak o tom věděli všichni z kapely, i další kamarádi a široké příbuzenstvo.
         Jel jsem s přítelkyní do Kopřivnice s tím, že jedeme na ,,nějaký festival“ a mám vzít sebou sedmičku domácí meruňkovice. Až u večeře mi Renča objednala panáka a sdělila mi, že tam bude hrát Kabát a já budu mít před koncertem možnost se s kapelou setkat. Ale nemohla mi to říct dřív, protože ví, jaký jsem trémista a tím pádem by mě nikdy do Kopřivnice nedostala. V tu chvíli jsem cítil, jak se mi večeře nemůže dohodnout se žaludkem, kdo zůstane na místě a kdo musí ven.
         Před branou Tatrovky jsem se automaticky hrnul k pokladně.,,Nikam nechoď“, zarazila mě Renča.,,Máme jen počkat u brány VIP a prozvonit pana Volka a on pro nás pošle.“
Tak se i stalo. Z davu lidí, mířících do areálu, se po chvíli vynořila tmavá dodávka s blikajícím majáčkem, ze které vystoupila usměvavá slečna:,,Dobrý večer, jmenuji se Lucie a jsem asistentka managementu. Nastupte si, prosím, musíme to vzít trošku oklikou.“
Když jsme vcelku hladce překonali sedmero zátarasů a projeli část zkušebního okruhu Tatrovky, dostali jsme se až za obrovské pódium, do prostoru vyhrazenému pro účinkující. Tady jsme se setkali s Petrem Volkem, managerem skupiny Kabát, který po přivítání sdělil instrukce:,,Teď je osm, kluci dorazí v devět a začínají hrát v deset. Támhle je, když budete chtít, stan s občerstvením, kdyby vás nechtěli pak pustit zpátky, zavolejte.“
Renča mě dloubla pod žebra.,,Petře, kdyby ses neurazil, vzali jsme ti, jako poděkování, malou pozornost“, tahal jsem z batohu flašku meruňkovice.
,,Nene, haha, já nepiju. Vůbec žádnej alkohol. Ale dejte to Špalkovi, toho tím určitě potěšíte.“
           Ta hodinka uběhla neuvěřitelně rychle. Těsně po deváté hodině dohrála na pódiu skupina Monkey Business a všichni členové, v čele s Matějem Rupertem, těsně kolem nás proběhli do šatny ve fantastických kožešinových oblečcích. Jak jsme tak po nich koukali, ani jsme si nevšimli, že se něco děje.
,,Kluci už jsou tady, můžeme za chviličku jít?“,ozvala se nám za zády asistentka Lucie.
,,Šmarjá, já jsem strašně nervózní“, namítl jsem.
,,Vy jste nervózní? A z čeho? Vždyť to jsou obyčejní tátové od rodin. Uklidněte se a pojďte.“
,,Však já jsem klidný,“šeptem jsme sděloval Renči.,,Asi jako slepice, když ji honí náklaďák.“
Pak už vše proběhlo jako ve snu. ,,Čau Ota“,potřásli jsme si rukou s Otou Váněm.
,,Čau Hurvajs,“stiskl ruku známou přezdívkou ověnčený bubeník Radovan Hurčík.
Pevný stisk předvedl i Josef Vojtek:,,Pepé, čau.“
Tomáš Krulich, jako správný prezident Uruguay Cavallery, mi nabízenou pravici uchopil do rockerskýho pozdravu alá páka. ,,Čau Tom.“
Už jsem byl z toho tak zblblý, že na Milana Špalka jsem vysypal:,,Ahoj. Zbyněk. Znojmo.“
,,Ahoj. Milan. Teplice,“ dodal se smíchem Milan.
,,Milane, bylo mi Petrem doporučeno, že s touhle náplní si prý nejlíp poradíš ty,“tahal jsem ten večer už podruhé z batůžku meruňkový balzám, uložený do flašky od ,,Beefeatera,,.
,,No jo. To je pravda,"prohodil k usmívajícímu se Milanovi Ota.
,,Ááááá, jedličky“, hodnotil mi přes rameno Hurvajs, když uviděl na etiketě známého výrobce ginu.
,,No to se hodí, zítra jedem na Slovensko, tam se nic jinýho nepije,“pravil Pepa.
,,Pozor, to není borovička, to je nějaký ovoce,“ hodnotil nosem Milan.
,,Ukaž, co toje,“natahoval ruku Pepa.
,,Přijeli jsme z jižní Moravy. Tam se pije domácí vínko a domácí kořalka. Tohle jsou zkapalněný meruňky,“informoval jsem kolektiv.
,,Tak to má aspoň šedesát volume, co?“chtěl po mě vědět Pepa.
,,Takový násosky zase nejsme. Někdo to má rád na čtyřiapadesát, nám to lahodí jen na osmačtyřicet.“
,,Jasně,“smál se Milan.,,Jenom 48. Takže po koncertě úplně vynikající na zahnání žízně, že jo? Hele, to se dá pít jako voda,ne?.“
,,To jóóóó, však doufáme, že to nebudete ohřívat“ souhlasně jsme s Renčou přikyvovali k zubícímu se zbytku kapely.
Pepa klepl na rameno otáčejícímu se Otovi:,,Oťas, už nikam neodbíhej, jdem do stanu, bude foto a tady je děsná kosa.“
,,Pojďte,“vybízel Milan.,,Říkali nám, že by jste chtěli nějakou fotku.“
Focení se ochotně ujala asistentka Lucie.,,Běžte pěkně za nima“,vybídla Renču.,,Hurvajs, ty pojď trošku dopředu, nejdeš tam vidět,“dirigovala nás. Po zmáčknutí spouště, jsem poprosil o ještě jednu fotku:,,Jestli můžu, tak ještě jednou. Tentokrát speciálně pro kapelu Secret a všechny její fanoušky.“
                                                 
     Myslím, že se potom všichni dobře bavili, když jsem jim vyprávěl, že tohle setkání není úplně první, že jsem je kdysi potkal na jednom brněnském hotelu a jak to tam probíhalo. Následoval ještě soukromý rozhovor s Tomášem Krulichem o kytarách, o chystaném novém albu a hlavně o invenci, s jakou skládá písničky.
      S Renčou jsme pak byli Lucií odvedeni na bok pódia.,,Úplně nahoru, na rampu, vás asi ochranka nepustí, ale můžete být tady, nebo můžete jít před pódium přes tenhle zátaras. Po koncertě si vás tady vyzvednu.“
      Pak už to začalo. Výbuch ohňů a Dole v dole se začalo dolovat.
                                                 
                                                 
      Každou písničku Pepa nějak uvádí. Překvapil nás, když v jednu chvíli ke čtyřicetitisícovému davu prohlásil.,,Dostali jsme teď kořalečku z Moravy! To bude potom zábava! Kdoví kdy půjdeme spát. A Kdoví jestli!“
      Ke konci koncertu se nad areálem kopřivnické Tatrovky rozzářil nádherný ohňostroj.
                                                  
      Lucie si nás vyzvedla přesně podle domluvy, takže jsme ji poprosili o ještě jedno setkání, tentokrát s Petrem Volkem, již zmíněným managerem kapely. Zvedla telefon a chvíli do něj mluvila. Pak nám sdělila:,,Dobře, pět minut počkejte, stejně má sem namířeno.“
      Během toho krátkého čekání ještě na mě nějaký fotograf v oranžové vestě Press namířil svůj objektiv. Trvalo mu to ale chvíli, než mu došlo, že ten chlap před ním má sice dlouhý vlasy, příjemné vystupování, ale celebrita to není.
No a už tu byl Petr Volek osobně
                                                   
Ještě jednou jsme oba naposled poděkovali, že nám Petr tento večer umožnil.
,,Není vůbec zač, věřte, že dobrý skutky se ještě dějí,“odbyl to mávnutím ruky.,,A zase se někdy ozvěte.“
To mě rozesmálo:,,Díky Peťo, určitě se ozvem. Na další narozky. Třeba za pět let.“
,,Ne vážně. Nedělám si srandu. Jestli se vám to líbilo, fakt se ozvěte.“
Tím nám vyrazil dech. Všichni byli bezprostřední a vstřícní, žádné hraní si na hvězdy, opravdu se nám to moc líbilo. Odcházeli jsme úplně nabití pozitivními dojmy.
Takže třeba ještě někdy přístě?